V Praze 23. března roku 1853 sbor obecních starších rozhodl o zřízení sboru pro čištění ulic a požární ochranu. Základem budoucího hasičstva se stali tzv. městští počišťovači.
Archiv hlavního města Prahy ukrývá mnohá bohatství. Také listiny, které prozrazují, jak vznikal hasičský sbor.
Základem budoucího hasičstva se stali tzv. městští počišťovači. V roce 1840 bylo u počišťovačské skupiny dvanáct řadových členů a jeden vedoucí. Nalezená zpráva hodnotí situaci před vznikem hasičského sboru v Praze od roku 1839 až po založení hasičstva v roce 1853.
Ve zprávě se porovnávají například náklady spojené se založením hasičské jednotky v roce 1853 s náklady na předchozí činnost počišťovačů. Obsahuje také první nástin práv a povinností hasičů, včetně předpokládaného stavu.
Z textu je možné vyčíst, že tato zpráva z 23. března 1853 se stala základem pro vydání vyhlášky, kterou pražská obec zřídila sbor městských čistitelů ulic a hasičů ohně, přičemž tento sbor se stal základem dnešního Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy.
V Praze se začal rychle rozrůstat průmysl, a tak není divu, že sílily hlasy požadující zřízení placeného hasičského sboru. V březnu 1853 magistrát rozhodl, že bere do vlastní režie úklid ulic, pro začátek na Malé Straně – v srpnu 1853 pak přijal 30 metařů, jejichž představeným byl jmenován městský dozorce Alois Pasta.
Osm lidí měl vycvičit k obsluze stříkačky, ostatní jako pomocníky při hašení. A první hasičský sbor z povolání v Praze byl na světě.
Velitel Pasta byl následně vyslán na zkušenou do Berlína. Do města, které bylo ve vývoji hasičstva zcela srovnatelné s Prahou. Berlín byl v té době pouze hlavním městem rozvíjejícího se Pruska, profesionální sbor zde byl založen roku 1851.
Velitel Scabell byl schopným organizátorem a Alois Pasta se od něho měl co naučit. Bylo vidět, že své velitelování v Praze bral zodpovědně, ale od počátku měl velké potíže se svými nadřízenými. Navíc brzy rozpoznal, že třicítka lidí je pro město málo a osm k obsluze stříkačky ještě méně.
Všemožně se snažil o zdokonalení výcviku a výstroje; je autorem jednoho z nejstarších hasičských spisů Über Schadenfeuer und Feuerlöschen (O škodlivých požárech a jejich hašení).
Jak dokládají historické dokumenty, sbor se od počátku své působnosti při zdolávání ohňů osvědčil, ale konflikty s magistrátem vyústily až k odchodu velitele Pasty z funkce.
To bylo v době, kdy hasiči, lišící se od metařů červenou páskou na rameni, sídlili v malostranském obecním dvoře v Letenské ulici, kde měli pro sebe vyhrazeno několik místností.
V listopadu 1853 se velení ujal praktikant hospodářského úřadu magistrátu Václav Soukup. Kromě jiných novinek zavedl titul hasební mistr.
Radní v té době přemýšleli, jak zvýšit počet hasičů bez velkých finančních nákladů. Řešení se našlo – zrušily se záložní požární stráže a uvolnění muži mohli posílit řady sboru.
Naráz vyvstal nový problém: kam umístit 68 příslušníků sboru. Místo se našlo ve staroměstském obecním dvoře. A protože v původní stanici zůstalo ně kolik hasičů, vznikla tak ústřední a pobočná stanice.
V té době měl sbor 6 vrchních hasičů, 24 obsluhovatelů stříkaček a 38 hasičů. Protože i nadále platila povinnost zametat ulice, dozor nad metaři vykonávali vrchní hasiči.
Při vzniku požáru měl každý metař za povinnost se dostavit na místo neštěstí. Dále se musel zúčastňovat výcviku a jeden ze dvou volných dnů v týdnu obětovat držení hasičské stráže.
O dnešním vybavení hasičů se těm začínajícím nemohlo však ani zdát. Strojní, chemická a technická služba je v současnosti na vysoké úrovni, přesto na hasičských vozech zůstávají i lopaty a košťata (ženijní nářadí). Nejčetnější zásahy jsou zásahy technické, pomoc u dopravních nehod a ochrana životního prostředí.
