Den druhý, středa 21. srpna. O půlnoci jsou hasiči na nohou. Tentokrát je z klidu nevytrhne zvuk telefonu, ale hukot těžkých letadel. „Tohle už provokace určitě nebude. Okupanti jsou tady,“ bleskne záchranářům hlavou.
00:20
Čs. vojenská velitelství dostávají rozkaz generála Martina Dzúra o nepoužití zbraní a o materiálové pomoci spojeneckým vojskům.
Krátce po 01.00 hod. předsednictvo ÚV KSČ přijímá většinou hlasů proti čtyřem (proti byla čtveřice: Vasil Biľak, Drahomír Kolder, Emil Rigo a Oldřich Švestka) text Provolání všemu lidu Československa.
V něm je vojenská akce označena za popření základních norem mezinárodního práva. Obyvatelé jsou vyzváni, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor.
Hasiči okamžitě zapínají rádio a zprávy jejich černou předtuchu vyplňují. Pavel Rubeš místním rozhlasem vyhlašuje, aby se mužstvo odebralo k radiopřijímačům a vyslechlo hlášení o tom, že k nám vpadla vojska Varšavské smlouvy. Praporčík Dobiášovský zase vytáčí telefonní čísla dalších požárních stanic v Praze. Záhy je celý útvar v pohotovosti.
Dotázal jsem se také na velitelství Veřejné bezpečnosti na situaci ve městě. Řekli mi, že se všude sbíhá množství lidí a nikdo neví, co se bude dít.
Naši tísňovou linku začaly bombardovat desítky telefonátů od rozrušených Pražanů. Lidé chtěli vědět, co se děje, ale my jim nemohli říct nic určitého. Bylo to šílené.
Někteří nechtěli uvěřit, že nás napadla vojska spojenecké Varšavské smlouvy. Spíše než informace jsme jim poskytovali útěchu. Ale i my jsme měli velké obavy.
vzpomíná po letech Rubeš
Biskup uklidňuje dispečera
Pavel Rubeš je katolík a považuje za povinnost informovat svého biskupa. Zamkne se v zadní místnosti operačního střediska a telefonuje pražskému světícímu biskupovi Kajetánu Matouškovi do kostela sv. Vojtěcha ve Vojtěšské ulici u Národního divadla.
Vysvětluje mu, že se neví, jaká bude situace v nejbližších hodinách, a že prezident republiky vyzval ke klidu.
„Kladl jsem mu na srdce, aby se někam ukryl. Očekával jsem, že proti církevním představitelům povedou okupanti šťáru. Biskup se mě snažil uklidnit a řekl, co jsem tušil. On se před nikým schovávat nebude,“ usměje se dlouholetý spojař pražských hasičů.
Po 03:00
Sovětští parašutisté obsazují budovu předsednictva vlády a zatýkají předsedu čs. vlády Oldřicha Černíka. Tanky okupantů přijely před budovou ÚV KSČ (dnešní ministerstvo dopravy na nábřeží Ludvíka Svobody)
Po 04:00 se u sekretariátu ÚV KSČ objevují další obrněné vozy. Zhruba za hodinu je první tajemník Alexander Dubček spolu s řadou vedoucích stranických funkcionářů v objektu internován.
Přesně ve čtvrt na pět ráno na dispečinku v centrální stanici opět bliká kontrolka příchozího hovoru. Příslušník VB Stanislav Louda oznamuje, že na náměstí Říjnové revoluce (dnešní Vítězné náměstí) v Dejvicích spustil požární hlásič umístěný na sloupu veřejného osvětlení.
Na místo vyráží stanice číslo 2 z Dejvic. Požární vozy se musí prodírat postranními uličkami, protože hlavní Leninovou třídou (dnešní Evropská ulice) postupují okupanti s těžkou vojenskou technikou. Posádka po příjezdu na místo zjišťuje, že hlásič spustily otřesy od projíždějících tanků a obrněných vozů.
„Později k nám na dispečink volali ze závodního požárního útvaru Letiště Ruzyně a vylíčili nám počátek přepadu vojsky,“ popisuje dramatické chvíle Pavel Rubeš.
V deset hodin večer přistává mimořádné civilní letadlo z Moskvy a zůstává na letištní ploše. Za hodinu se objevuje další. Vystupuje z něho velké množství civilistů, kteří odjedou do města, a letadlo po půl hodině odlétá.
Přesně o půlnoci dostává letištní dispečer příkaz, že nesmí přijímat ani vypravovat lety. Ve dvě hodiny ráno dosedá na plochu neohlášený letoun AN-12. Na jeho palubě je výsadková jednotka, která ihned obsadí letiště. „Vypadalo to asi jako když gangsteři přepadnou banku. Drželi zaměstnance a mezi nimi i hasiče pod namířenými zbraněmi,“ říká dlouholetý záchranář.
Na letištní ploše v Ruzyni pak v minutových intervalech přistávají sovětská letadla, která přivážejí nejen stovky vojáků, ale také spoustu těžké techniky.
Ráno
Před budovou ÚV KSČ se shromažďují lidé, aby se setkali s představiteli komunistické strany. Při vzniklé tlačenici okupanti postřelí několik lidí. Jeden člověk na následky zranění umírá.
V sedm hodin ráno končí Pavlu Rubešovi směna.
„Velitelé však rozhodli, že zůstaneme ve službě jako záložní družstvo. Měli totiž značné obavy, že ve městě vypuknou velké požáry. Skončil jsem tedy u výjezdové jednotky,“ odmlčí se muž v seprané, ale pečlivě udržované hasičské uniformě.
07:30
Před budovou Čs. rozhlasu na Vinohradské třídě stojí šest tanků. Nikdo neví, jak dlouho ještě bude možno vysílat.
Dochází k prvním srážkám mezi vojáky a Pražany. Směrem od Václavského náměstí je navršena barikáda a několik set lidí se snaží zabránit okupantům v postupu. Na budovu rozhlasu dopadají desítky střel.
08:00
Tank najíždí do barikády tvořené autobusy. Při nárazu vyšlehnou plameny, které přeskakují i na pásový vůz. Mezi sovětskými vojáky nastává zmatek. Ve snaze uniknout z ohnivého zajetí doslova převálcují zbytky barikád.
Před 09:00
Budova rozhlasu je obsazena. V celé zemi se zdvihá spontánní vlna odporu.
Na výzvu Čs. rozhlasu spouští Pavel Rubeš ještě s jedním kolegou československou vlajku v průčelí hasičské zbrojnice na půl žerdi. „Jistě. Měli jsme strach, že na nás začnou střílet, ale naštěstí se nic nestalo,“ oddechne si i po letech vypravěč.
Dopoledne se u brány centrální stanice objevuje známý rozhlasový redaktor Sláva Volný.
Ptal se nás, jaký máme názor na okupaci. Seběhlo se nás tam docela hodně. Shodli jsme se, na tom, že jde o sprostou agresi.
Ta situace nás hasiče dala dohromady. Stmelila nás, táhli jsme za jeden provaz. Nepamatuji si, že by měl někdo radost, že tu Sověti jsou. Jestli ale někdo takový byl, tak to nedal najevo. Zle by se mu vedlo,
vraští čelo Rubeš, který nikdy nevlastnil stranickou legitimaci.
Po 09:00
Na Václavské náměstí přijíždí od rozhlasu více než 15 tanků, které ihned začínají ostřelovat budovu Národního muzea a okolní domy.
Po Václavském náměstí jde tou dobou průvod Pražanů nesoucích zakrvácenou vlajku.
Pražští hasiči byli v kritickém týdnu bez nejvyšších velitelů. Několik dnů před okupací se totiž reprezentační družstvo naší republiky tvořené pražskými hasič poprvé zúčastnilo mezinárodní soutěže v požárním sportu. Shodou okolností se konalo v sovětském Leningradě.
Nemyslím, že by to někdo udělal schválně, prostě to tak vyšlo. I předešlé soutěže se konaly v srpnu. Jen tak mimochodem – v Rusku byli naši reprezentanti jen narychlo secvičení, takže výsledky nebyly příliš valné.
V roce 1969 v Rumunsku a o rok později v Polsku reprezentovali Československo brněnští hasiči, kteří již po kvalitnější přípravě dosáhli mnohem lepších výsledků.
V roce 1970 rozhodly vrcholné orgány požární ochrany v ČSSR, že požární sport bude povinný pro všechny hasiče. Stal se tak součástí odborné přípravy hasičů a zůstal jím až do současnosti.
vysvětluje sedmašedesátník.
Po dobu nepřítomnosti náčelníků přebírají velení Jiří Pleticha a Miroslav Vondra, kteří v kritických dnech stojí pevně za svým sborem.
„V době normalizace v sedmdesátých letech na to oba majoři doplatili. Vrchní velitelé hasičů jim snížili hodnost a odvolali je z jejich funkcí,“ usmívá se trpce pamětník.
10:07
Sovětská letadla shazují letáky s českým textem ospravedlňujícím invazi. Je v něm spousta gramatických chyb a za československého prezidenta je označen bývalý generální tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný.
Okupační jednotky hlídkující na mostech nechtějí pouštět sanitky, přestože jsou označeny červeným křížem. Před obchody s potravinami se začínají tvořit fronty. Je zaveden přídělový systém.
Při okupaci neměli hasiči v hlavním městě žádné rozkazy „shora“.
Navíc tehdy panovala taková dvoukolejná situace. Metodicky jsme byli pod ministerstvem vnitra, ale zaměstnávaly nás národní výbory. Od nikoho jsme přitom nedostali žádné příkazy, jak se máme chovat.
Ani od našich, ani od okupantů. Nikdo tedy nevěděl, co bude. Celé to jen zapadalo do hlavního dojmu z okupace – jeden velkých chaos. Starší kolegové to porovnávali s druhou světovou válkou.
Když Němci obsadili Prahu, přišli za hasiči, skoro všechny znali jménem a přesně jim vysvětlili, jaká je situace a jak se mají chovat. To byl diametrální rozdíl proti Rusům,
tvrdí Rubeš.
Peklo začíná
Tři minuty po jedenácté hodině zalarmuje hasiče z centrální stanice příslušník VB Jaromír Vaníček. Ve spodní části Vinohradské třídy hoří domy a na ulici autobus. Přestože je situace venku velmi nejistá, hasiči vyrážejí.
„Když jsem si obouval ty naše vysoké boty, blesklo mi hlavou, kdy je sundám a zda si je vůbec zuju sám,“ říká Pavel Rubeš.
Vyslaná jednotka však nemá možnost dojet až k místu požáru. Ulice jsou plné lidí a v místě požáru se ozývají salvy z kulometů.
Ve vysílačce se ozve bezradný hlas velitele směny: „Co máme dělat? Střílí se!“ Za minutu se éterem nese další věta: „Žádný dům nehoří a střelba je bezprostředně neohrožuje. Vracíme se na základnu.“
V 11.38 hod. volá jednotku už známý příslušník VB Vaníček do budovy Národního muzea. Za pět minut hlásí velitel výjezdu: „Požár byl uhašen před naším příjezdem. Hořela záclona a papírové věci. Likvidujeme pouze drobná ohniska.“ Naštěstí jde o malý požár způsobený lehčí zápalnou municí.
Několik minut poté se hasiči musí znovu vrátit na Vinohradskou třídu. Na křižovatce s Italskou ulicí stále hoří autobusy a tentokrát už i několik osobních aut.
Kolem 12:00
Vojska obsadila televizní vysílač Cukrák u Prahy.
12:00
Generální stávka. V pražských ulicích ustal na několik minut veškerý pohyb. Hlavní správa VB dostala hlášení o čtyřech zastřelených u budovy rozhlasu.
Zasahující hasiči používají na hořící automobily jeden C proud, ale je to zoufale málo. Přesně ve dvanáct hodin se tedy v radioprovozu objeví zoufalé hlášení: „Pošlete posilu!“ Za tři minuty brzdí u ohnivé clony další cisterna.
K tomuto požáru jsem vyjel osobně. Museli jsme Anglickou ulicí, protože na Vinohradské se střílelo. K místu požáru jsme najížděli od Valdeku (budova na rohu náměstí Míru a Jugoslávské ulice).
Situace byla všeobecně chaotická. Všude pobíhalo velké množství lidí, u rozhlasu stály sovětské tanky, na nichž seděli pěšáci a občas stříleli. Lidé s nimi diskutovali, i nás se ptali na názor, ale my na povídání neměli čas. Museli jsme natahovat hadice,
vypravuje tehdejší praporčík.
Ve 12.09 hod. jsou zapojeny všechny tři cisterny a plameny pomalu ustupují. Vody je stále málo, a tak záchranáři napojují dvě hadice na hydranty v nedaleké Římské ulici. Požár je sice lokalizován, ale než je zcela zlikvidován, opět vypukne střelba.
Po půl jedné tedy hasiči ustupují a míří zpět na základnu.
Příslušníci hasičského sboru mají sotva čas na oběd. Ve čtvrt na dvě mají další poplach. Na rohu Vinohradské a Blanické hoří byt. Jednotka znovu vyráží do ulic, kde hvízdají kulky.
V příbytku ve čtvrtém patře doutnají záclony a matrace. Příčinou je střelba. Živel však stihli uhasit sami nájemníci.
Přesně v půl druhé vystřelí na Vinohradské ulici tank. Projektil způsobí mohutnou explozi a také paniku. Hasiči nemohou zasáhnout, vracejí se zpět.
13:30
VB jsou hlášeni další čtyři zranění, tentokrát v ulici Wilhelma Piecka (dnešní Korunní ulice).
Zdá se, že přichází to nejhorší. Přestože je tísňová linka doslova zavalena výzvami k zásahu, hasiči nemohou vyjet ze dvora v Sokolské ulici.
Sám jsem několika lidem vysvětloval, že nemůžeme zasáhnout, protože naši zbrojnici ostřelují vojáci.
Byl to strašný pocit vědět, že jen pár bloků daleko zuří velký požár, lidé potřebují pomoci a my pro ně nemůžeme nic udělat.
sedí opět Pavel Rubeš na operačním středisku
Okupanti procházejí pod okny hasičské zbrojnice od náměstí I. P. Pavlova k Národnímu muzeu a zmateně střílejí. Jednou hasiči zahlédnou i ukořistěný civilní nákladní automobil se zbožím. Je obsypaný sovětskými vojáky, kteří rovněž bezhlavě mačkají spouště svých zbraní.
Zleva dobrý, zprava tank
Ve 13.40 hod. se situace v Sokolské ulici trochu uklidní, takže hasiči opět nasazují přilby a pokoušejí se prodrat k místu požáru. „Jízda byla divoká. Dalo by se říct stylem: Zprava dobrý, zleva tank,“ popisuje bývalý spojař. Krátce po příjezdu se záchranářům naskytne děsivý pohled.
Po obou stranách ulice hoří celkem pět pětipatrových domů, také prodejna a sklad drogerie. V jedné budově šlehají plameny už i ze střechy.
Krátce po 14:00
Představitelé ČSSR – Alexander Dubček, Josef Smrkovský, Zdeněk Kriegel a Josef Špaček – jsou odvezeni sovětským obrněným transportérem z budovy ÚV KSČ na neznámé místo.
14:10
Incident na Palackého mostě. Sovětští vojáci chtějí odzbrojit hlídku Veřejné bezpečnosti.
Po chvíli žádá velitel výjezdu o posily. Za minutu je na cestě stanice 6 z Krče. Stále to však nestačí. Po dalších pěti minutách vyjíždí další posily. Poplach má tentokrát stanice v Holešovicích. Bere s sebou i motorový vytahovací žebřík. Peklo na Vinohradské ulici je nepředstavitelné.
Hasiči si nasazují dýchací přístroje a vbíhají do domu číslo 21. „Lidé nás upozornili, že ve třetím patře jsou ohrožení nájemníci. Podařilo se nám proniknout dovnitř a tři osoby jsme v pořádku vyvedli před dům,“ říká Rubeš, který k záchrannému sboru utekl v sedmnácti letech z gymnázia.
Živel si žádá krutou daň
Hasiči chtějí prozkoumat i ostatní domy. Plameny je však pustí jen někam. Nikdo netuší, že v jedné kouřem odříznuté místnosti v domě číslo 23 právě bojuje nájemník předem prohraný zápas o život.
Mezitím se holešovičtí hasiči se dvěma cisternami plnými tolik potřebné vody přou se sovětskými vojáky. Mosty přes Vltavu totiž hlídají tanky, jejichž posádky necouvnou ani před houkajícími vozy záchranářů. Nakonec jsou to hasiči, kdo musí před namířenými hlavněmi samopalů otočit.
Projedou až přes Libeňský most a červené vozy se vřítí do Karlína. V tu chvíli však záchranáři dostávají zprávu, aby se vrátili. Směrem k Vinohradské třídě vyrazila čtyři minuty po druhé hodině stanice číslo 5 ze Strašnic.
Minutu poté na místo požáru dorazila první zalarmovaná posila z Krče. Cesta jí kvůli četným objížďkám trvala skoro dvacet minut. Krátce nato přispěchali i strašničtí záchranáři.
Střelba, kouř a hasiči
Na Vinohradské zuří boj s živlem. Jednotka z centrální stanice 1 rozvinuje další hadice a napojuje je na zdroje vody. Mezi pobíhajícími lidmi a poletujícími dávkami ze samopalů to není lehké. Nakonec nasadí tři B proudy a devět proudů C.
U domu číslo 18 je vztyčen motorový žebřík, u čísla 23 na protější straně ulice zase nastavovací. Na jejich vrcholcích jsou hasiči snadnými terči vojáků. Nevěnují tomu však pozornost, směřují proudy vody do oken, z nichž se mohutně kouří.
Další požární útok je veden přes schodiště postižených domů. Hadice se vinou i do boční Mánesovy ulice. Tam hasiči proniknou přes dva dvory a likvidují ohnivé jazyky šlehající ze skladu drogerie a dalších bytů.
Stanice 5 okamžitě po příjezdu nasazuje jeden C proud na patrně nejvíce zasažený dům číslo 23. Tři patra jsou bičována proudem z vodního děla na cisterně. Jindy tak účinná zbraň je ale rozsáhlému požáru k smíchu. Strašničtí hasiči se nevzdávají a nasazují ještě silnější zbraně v podobě dalšího proudu C a jednoho proudu B.
Desítky lidí chtějí pomáhat. Hasiči jim ochotně půjčují hadice a rychle ukazují, kam mají mířit.
Dobrovolníků bylo dokonce tolik, že jsme pro ně už neměli práci a museli je odhánět. Někteří bojovně naladění jednici dokonce chtěli tlakovanou vodu namířit na okupanty.
Takový nápad jsme však horkokrevným lidem rázně rozmluvili s tím, že by nadělali více škody než užitku,
směje se při té představě Rubeš.
Oheň zvolna ustupuje
Odpoledne před půl třetí se podaří živel zčásti lokalizovat, ale na některých místech se stále šíří dál. Oheň nejvíc odolává v půdních a podkrovních prostorách. Stěny jsou totiž ze snadno hořlavého materiálu.
Kolem čtvrté hodiny je v domě číslo 23 objeveno ohořelé tělo. Naštěstí je to jediná oběť ohně ve všech pěti domech. Hasiči žádají vysílačkou o přivolání pohřební služby.
Navzdory pekelnému prostředí a časté střelbě nebyl nikdo ze zhruba sedmdesáti zasahujících hasičů popálen ani postřelen.
O podmínkách na místě vypovídá i stručná věta uvedená v hlášení o výjezdu: „Tankem, který projížděl kolem požářiště, byla poškozena jedna cisterna na pravé zadní straně (vozidlo číslo AS 50–37).“
Členy směny C, kteří si prožili toto peklo, dnes už nikdo nezná. Když ale vzpomínám na jména jako Dolinger, Jiroušek, Křivonoska, Martinovský, Nejtek nebo třeba Tauer, vždy žasnu nad tím, jaké hrdinství vykonali,
vzpomíná s odstupem několika desetiletí hasič.
Hasiči postupně likvidují všechna doutnající ohniska na Vinohradské třídě a přesvědčují se, že nehrozí nebezpečí dalšího požáru.
Je to úmorná práce, ale díky pomoci občanů a také vojenské požární jednotce, která přijela před patnáctou hodinou na výzvu Československého rozhlasu, je oheň kolem sedmé hodiny večerní uhašen.
Po více než pěti hodinách mohou vyčerpaní hasiči svinout hadice a vrátit se na zbrojnice.
Po lokalizaci požáru, někdy kolem šestnácté hodiny, byla naše směna B jako záloha propuštěna domů. V pohotovosti jsme byli zhruba třiatřicet hodin. Museli jsme si však zvyknout.
V příštích několika dnech zavedli nadřízení mimořádný systém služeb: 48 hodin služby a 24 hodin volno. Zrušili ho až po návratu vrchních velitelů z Leningradu, tedy asi týden po začátku okupace,
vysvětluje pamětník.
Přestřelka na mostě
Protože na stanici 4 v Libni chyběl jeden spojař, sloužil Pavel Rubeš vždy prvních 24 hodin své směny v ústřední stanici a další den strávil v libeňské Povltavské ulici. Cesta vozem ze stanice na stanici byla v těch dnech vždy dramatická.
„Pamatuji, že hlavní nádraží blokovaly tanky, a proto jsme cestou museli udělat několik objížděk,“ dělí se o své zážitky bývalý záchranář.
V Libni hasiči jednou zažili situaci doslova jako ve válce. Libeňský most byl z jedné strany obsazen sovětskými vojáky, na druhém břehu hlídkovali Bulhaři. Někdy v noci se spatřili a počínali si jako znepřátelené jednotky.
„Jen mi to potvrdilo dojem o naprosté zmatenosti okupantů. Přestřelka byla velmi znervózňující, nikdo nevěděl, co bude následovat. Střelba ale naštěstí brzy utichla,“ tvrdí muž, jemuž totalitní režim nedovolil dosáhnout důstojnické hodnosti.
„Nad Libní okupanti rozhazovali propagační letáky. Lidé je sbírali a nosili je k nám na libeňskou zbrojnici. Házeli je na hromadu a pálili. Nad námi přitom létaly sovětské helikoptéry, jejichž posádky to musely vidět. Nikdy ale nevystřelily,“ diví se i dnes záchranář.
Noční požáry
Hasiči tuší, že si hned tak neodpočinou. Následující události jim dávají za pravdu.
21:00
VB hlásí, že Celetnou ulicí jde velký průvod směrem na Staroměstské náměstí. V čele nesou mladí lidé zkrvavenou státní vlajku.
Večer v hotelu Praha zasedá asi 50 členů ÚV KSČ. V doprovodu sovětských vojáků se později dostaví přímo ze sovětského velvyslanectví
Drahomír Kolder, Alois Indra, Oldřich Švestka, Vasil Biľak, František Barbírek a Emil Rigo. Na závěr vydávají komuniké s výzvou ke spolupráci s jednotkami okupantů.
Než odbije půlnoc, musí hasiči ještě ke dvěma ohňům. Večer ve čtvrt na devět je hlášen požár drogerie. Kde jinde než na Vinohradské ulici!
Ve třech poničených domech číslo 18, 21 a 23 začalo opět doutnat. Záchranáři nasazují jeden C proud napojený na cisternu. Po necelé půlhodině žádají o další posilové družstvo.
Plameny šlehají i ze druhého patra. Jedenáct minut po deváté hodině se v radioprovozu objeví hlášení: „Dohašeno“. Vozy se vracejí zpět na základnu.
Za necelou hodinu je oznámen oheň v Domě potravin (dnešní obchodní dům Bílá labuť) na Václavském náměstí. Tentokrát však nejde o nic vážného. Hoří pouze poškozená světelná reklama. Na zkrocení ohnivých jazyků stačí několik minut.
22:00
Nad městem se objevují barevné světlice. Jde o signál, po němž sovětské jednotky zahajují na různých místech Prahy půlhodinovou palbu. To se opakuje několik dní.
Před půlnocí Rozhlas vysílá výzvu vojenského velitele okupačních vojsk v Praze. Občané jsou informováni o zákazu vycházení mezi dvaadvacátou a pátou hodinou.